Původní Společná laboratoř pro chemii a technologii silikátů, společné pracoviště VŠCHT a ČSAV, byla založena v r. 1962, avšak již v r. 1961 byli přijímáni a vyčleňováni pracovníci pro tento společný útvar. K založení došlo na základě dvou na sobě nezávislých vládních usnesení z let 1960-1961, které naplnili svým návrhem na společné pracoviště VŠCHT a ČSAV prostřednictvím prof. A. Regnera zaměstnaci tehdejší katedry technologie silikátů, doc. Šatava a doc. Hlaváč. Vznikla výše zmíněná Společná laboratoř. Jejím vedoucím byl ustanoven doc. Vladimír Šatava.
V prvních letech Společné laboratoře byli do ní přijati jako vědečtí a techničtí pracovníci Ing. Jiří Matěj, Ing. Miloš Tichý, Ing. Marie Truhlářová, Ing. Otakar Vepřek, RNDr. František Škvára, Ing. Eva Hlaváčová a Ing. Bořivoj Zbuzek, poslední se věnoval hlavně elektronové mikroskopii na přístroji pořízeném Katedrou technologie silikátů. Ing. Matěj, Ing. Truhlářová, Ing. Hlaváčová a RNDr. Škvára nastoupili do Laboratoře jako vědečtí aspiranti, neboť výchova vlastních vědeckých pracovníků byla jedním z prvních cílů Laboratoře. V té době existovalo těsné jak lokální tak přístrojové a personální sepětí KTS a Laboratoře. Existovalo však i dobré napojení na ČSAV, byl to především Ing. Jaroslav Šesták, který byl školen v Laboratoři i na Fyzikálním Ústavu ČSAV, jehož se později stal vědeckým pracovníkem. Na delší dobu zakotvili v Laboratoři a později na KTS i pracovníci Výzkumného ústavu technického skla, Ing. Strnad a Ing. Dusil, kteří tehdy řešili především problematiku plynů ve sklech. Zhruba do poloviny šedesátých let se pak pracoviště doplnilo dalšími pracovníky a vědeckými aspiranty, Ing. Václavem Hulínským, který přišel z Fakulty technické a jaderné fyziky ČVUT, Ing. Jiřím Götzem, Ing Lubomírem Němcem, prom.chem. Ivanem Jonášem, Ing. Janem Bumbou, později přichází Ing. Ludmila Bělovská, z průmyslu a posléze sklářské průmyslovky Ing. Pavel Hrma. Do Laboratoře byla přijata jako sekretářka Společné laboratoře, paní Vendulka Kollertová, jako laboranti pak v počátcích působili v Laboratoři Alexandra Pawingerová, Petr Týle, Vlasta Janatková, od konce šedesátých let pak Elen Hladká. Nepostradatelným tajemníkem Společné laboratoře byl od počátku Ing. Otakar Vepřek. Témata řešená Laboratoří odrážela potřeby tehdejší rozvinuté silikátové výroby a byla zaměřena především na výzkum procesů nebo dějů s průmyslovými procesy bezprostředně souvisejícími: tuhnutí anorganických pojiv na modelovém příkladě sádry (doc. Šatava), koroze pevných látek ve skelných taveninách (Ing. Vepřek), koroze skel vodnými roztoky (Ing. Matěj) a rovnováhy plynů ve skelných taveninách (Ing. Götz). Všechna témata byla rovněž tématy zpracovávanými v kandidátských disertačních pracích.
V r. 1974 byl doc. Šatava z politických důvodů odvolán a Laboratoř pak vedl prof. Staněk až do roku 1983. Laboratoř a Katedra tedy měly společného vedoucího, což se projevilo dalším prolínáním témat a přechody pracovníků mezi oběma pracovišti. Podle zprávy doc. Šatavy z r. 1970 pro vedení školy měla tehdy Společná laboratoř 19 pracovníků, z toho 9 zaměstnanců školy a zbytek pocházel z ČSAV. Práce Společné laboratoře byla zaměřena od prvních let Laboratoře do již uvedených tří hlavních směrů. Kromě těchto směrů byla dále rozvíjena metodika DTA, která měla na KTS velkou tradici již od prvních poválečných let, hlavně zásluhou prof. R. Bárty, který byl zaníceným propagátorem nových přístupů teoretických a nových výzkumných metod.
Od 70. let se dál úspěšně rozvíjel výzkum ve zmíněných třech směrech a objevovala se nová témata a nové přístupy, laboratoř se vybavovala náročnějšími přístroji (plynové chromatografy, simultánní DTA a TGA), na druhé straně Laboratoř ztrácela své pracovníky emigrací, RNDr. Ivana Jonáše, Ing. Evu Vosáhlovou a později Ing. Pavla Hrmu, výborného teoretika a Ing. Jiřího Žlutického, nenahraditelného experimentátora. Nicméně odborně procházela v celém období rozvojem, Ing. Hrma před svým odchodem řešil na vysoké teoretické úrovni problémy koroze žárovzdorných materiálů, zakulacování skleněných polotovarů a později se zabýval základy modelování tavicího procesu skel. Jeho práce mu vynesly mimořádný mezinárodní ohlas. Novým tématem byla koroze molybdenových elektrod, která se ukázala velkým problémem při prof. Staňkem silně podporovaném masivním zavádění elektrického tavení v československé sklářské výrobě. Úkolu se ujal Ing. Matěj a Ing. Hulínský, Ing. Hulínský zavedl a pro řešení problému bohatě využíval metodu elektronové mikroanalýzy na novém přístroji a Ing. Matěj postupně z problematiky vybudoval respektovaný obor interakce pevných látek se skelnými taveninami při průchodu elektrického proudu, jehož teoretické i experimentální výsledky využívají dodnes výrobci skla u nás i v zahraničí. Ing. Němec se zabýval kinetikou difuze a rozpouštění plynů ve skelných taveninách a spolu s Ing. Žlutickým vyvinul dodnes u nás i ve světě používané zařízení pro sledování (a dnes i obrazovou analýzu) dějů ve skelných taveninách. Dařilo se i teoretické kvantitativní vyjádření procesů, které pomalu připravovalo cestu pro první matematické modely tavicího procesu skel. Do Laboratoře přišel ze sklářského výzkumu Ing. Němeček, který se zabýval řešením základních rovnic popisujících chování skelné taveniny ve sklářském zařízení a rozvíjel spolupráce Laboratoře v tomto směru.
Díky průmyslovým kontaktům prof. Staňka a výsledkům Laboratoře i KTS se rozvíjely další skutečně mohutné spolupráce (např. Sklo Unionem Teplice), které nakonec stály u zrodu uznávané české školy matematického modelování tavicího procesu skel. Téma procesu tuhnutí a tvrdnutí anorganických pojiv se pak začalo postupně rozdělovat na dvě větve, prof. Šatava pokračoval ve vývoji teoretických základů procesu na modelovém systému, doc. Škvára, později již člen KTS, se pak přiklonil k mechanismům tuhnutí betonů a zpracování odpadů, inspiroval se přitom a opíral o rozsáhlé průmyslové spolupráce. Laboratoř tehdy spolupracovala s rozvinutou výzkumnou základnou v tehdejším Československu (ve sklářství možno jmenovat např. Státní ústav sklářský v Hradci Králové nebo Výzkumný ústav Sklo Unionu Teplice, v teoretických oborech Matematický ústav AVČR), spolupráce přinášela výsledky a vedla i k dobré experimentální vybavenosti Laboratoře zakoupenými přístroji i vlastními metodami. Kromě původního týmu v laboratoři po několik let pracoval na výzkumu tavicího procesu Ing. Freivolt, ve skupině anorganických pojiv se etablovala Jana Hurníková. Prací se účastnili i studenti KTS, jimž pracovnící Laboratoře dělali konzultanty diplomových prací. V osmdesátých letech se začaly poslední výsledky Laboratoře více objevovat i v tématech kandidátských disertačních prací externích pracovníků, Ing. Michala Mühlbauera ze Sklo Unionu Teplice, Ing. Jiřího Ullricha (později člena Glass Service) a Ing. Jaroslava Kloužka, který se později stal členem Laboratoře, a dalších.
V polovině osmdesátých let tehdejší vedoucí Společné laboratoře, Dr. Götz, začal v laboratoři budovat novou skupinu zabývající se skleněnými světlovody. S pomocí prof. Staňka vznikla nakonec skupina chemických a fyzikálních odborníků v tomto oboru s úkolem vyvinout skleněné světlovodné vlákno pro telekomunikační účely. Znalosti a metody takto získané se nakonec v devadesátých letech staly základem pro současný excelentní výzkum speciálních skel a skleněných vláken pro fotoniku, který probíhá pod vedením ředitele, Dr. Matějce, na Ústavu elektroniky a fotoniky AVČR, výzkum, jehož jedna část probíhá v současnosti i v Laboratoři anorganických materiálů.
Rozvoj materiálového výzkumu vedl pak v r. 1985 k založení samostatného Ústavu chemie skelných a keramických materiálů ČSAV (ÚCHSKM) úsilím prof. Staňka a Dr. Götze. Vedením Ústavu byl pověřen Dr. Götz. V té době již původní Laboratoř a později Ústav obývali několik detašovaných pracovišť v Praze. Tradice Laboratoře jako společného pracoviště byla ovšem vznikem Ústavu přerušena až do r. 1994, nicméně původní pracoviště zabývající se dále procesy zůstalo na VŠCHT
V r. 1990 nastoupil na místo ředitele ÚCHSKM Dr. Ležal, pracovník Ústavu, který se zabýval chemickými problémy světlovodných vláken. Při redukci Akademie věd v r.1993 se však mezi zrušené Ústavy se dostal i ÚCHSKM, Akademií ovšem bylo nakonec obnoveno původní společné pracoviště. Z původního ústavu se do znovuzřízené Laboratoře skelných a keramických materiálů začlenily pouze skupiny procesů ve skle sídlící na VŠCHT a skupina Dr. Ležala zabývající se chemickými problémy přípravy speciálních skel se světlovodnými vlastnostmi. Období devadesátých letech v oblasti procesů při tavení skel je pak charakterizováno především vývojem experimentálních a matematických modelů tavicích procesů a jejich aplikacemi, výzkumnými projekty s velkými zahraničními výrobci skla ve spolupráci s Glass Service (Schott, Saint Gobain, Asahi Glass, PPG USA, Samsung atd), skupina Dr. Ležala se pak začala orientovat úspěšně na speciální skla s vysokou propustností v IR oblasti a pokračovala ve spolupráci se skupinou Ing. Matějce, původně ÚCHSKM, nyní Ústav elektroniky a fotoniky AVČR. Svízelná finanční situace Laboratoře se projevila fluktuací pracovníků, kteří laboratoří postupně procházeli: Dr. Bernard, Ing. Provazníková, Dr. Lubas, Ing. Luxová, Dr. Rohanová, která přešla později na KTS, nastoupila Ing. Krupková, odešla dlouholetá pracovnice Elen Hladká. Skupina Dr. Ležala pak zahrnovala Ing. Pedlíkovou, a pí Popovičovou. Vedoucím Laboratoře byl v r. 1994 jmenován doc. Němec. Po zákroku tehdejší místopředsedkyně AVČR, Dr. Illnerové, byla Laboratoř pojmenována Laboratoří anorganických materiálů (LAM), přiřazena k Ústavu anorganické chemie AVČR a získala prostory na nynějším Ústavu struktury a mechaniky hornin AVČR v Praze Kobylisích, poté se stabilizovala situace společného pracoviště i na VŠCHT. Finančními prostředky AVČR a prostředky získanými pomocí hospodářských smluv byly v obou patrech obývaných Laboratoří vybudovány odpovídající a dobře vybavené laboratoře vysokoteplotní chemie. Prof.. Němec, který vedl Laboratoř, byl pak od roku 1996 ředitelem ÚACH AVČR a vedl obě pracoviště do r. 2004, v září 2009 se pak vedoucím LAM stal doc. Ing. Jaroslav Kloužek, CSc., dlouholetý pracovník Laboratoře.
Poslední období Laboratoře anorganických materiálů zhruba od r. 2000 je charakterizováno snahou o personální stabilizaci pracoviště, modifikací výzkumných témat i novými tématy. Laboratoř se začala zabývat i keramickým, tématem, syntézou leucitového kompozitu pro dentální aplikace (ve spolupráci s ÚSK VŠCHT a prof. Šatavou) tradiční téma výzkumu procesu tavení skel se posunulo k hledáním nových koncepcí tavicího procesu. Po úmrtí Dr. Ležala začal vést skupinu speciálních skel Dr. Petr Kostka. Práce se rozvíjejí v těsné součinnosti s čelnými zahraničními pracovišti v oboru. Laboratoř anorganických materiálů v nynější podobě je menší, než byla původní Společná laboratoř silikátů, průměrný počet pracovníků VŠCHT a ÚACH se pohybuje kolem třinácti, někteří pracovníci jsou zaměstnáni na grantovém projektu. V průběhu minulých let získala Laboratoř řadu grantových projektů GA AVČR, GAČR, MPO i projekty se zahraničními firmami. Její pracovníci se mimo běžné publikační činnosti podíleli kapitolami na knize Vady skla (angl. Glass defects) hlavního autora doc. Bartušky (2001 a anglicky 2008) a knize Tavení skla hlavního autora Ing. Antonína Smrčka (2008). V současnosti je LAM hlavním řešitelem grantového projektu MPO s názvem „Nové skelné a keramické materiály a pokročilé způsoby jejich příprav a výrob“ (rozpočet na celou dobu trvání zhruba 75 mil. Kč), na němž úzce spolupracuje s ÚSK VŠCHT a ÚACH AVČR. Účastní se nadále průmyslových spoluprací (vznik Glass Centra ve Valašském Meziříčí, spolupráce s Glass Service, spolupráce s čs. výrobci skelných a keramických materiálů prostřednictvím grantu MPO), školí několik doktorandek a doktorandů. Pro studenty magisterského studia VŠCHT přednášejí prof. Němec a doc. Kloužek předmět Technologie skla.
Od začátku roku 2012 došlo ke změně partnera Laboratoře anorganických materiálů. S Ústavem anorganické chemie AVČR, v.v.i. jsme rozvázali spolupráci a nadále tvoří Laboratoř anorganických materiálů společné pracoviště s Ústavem struktury a mechaniky hornin AVČR, v.v.i.